Letiště

Tak včera jsem svoji rodinu viděla na deset měsíců naposledy. Řekla jsem si, že nebudu brečet, protože je to pro mě radostný den, plní se mi můj sen. Ale když jsem tam tak všechny viděla a uvědomila si, že teď je všechno na mě, že jedu do cizího prostředí mezi cizí lidi a nevím co bude a kdy zas někoho z nich uvidím... oči nezůstali suché.
O to horší to bylo, když se mi před očima rozbrečeli i babička s dědou, na okamžik mě to zarazilo a ačkoliv jsem se snažila zůstat silná, myšlenky mě zavedly úplně někam jinam, než jsem chtěla a začala jsem přemýšlet nad tím, jestli tohle náhodou není naposled, co je vidím vůbec.

Pak už jsem jen do večera s dědou dochystala všechny věci a šla spát. Je to zvláštní, ale usla jsem docela v pohodě. Možná to bude tím, že jsem byla trochu nevyspalá už z včerejšího dne, každopádně si nestěžuji.

Teď už sedím u své gate na letišti, jím poslendí jídlo z domova a čekám, až přiletí "můj" Airbus. Musím říct, že ten přestup byl (ačkoliv trochu stresující) bez problému.
Dneska mě čeká velký den, myslím, že bude hoodně dlouhý. Vstávala jsem už v pět a do Minnesoty dorazím asi v 10 hodin našeho času, ale kvůli posunu tam oni budou mít odpoledne, takže musím doufat, že se aspoň trochu prospím v letadle.

Nejhorší ze všeho ale je, že vás z letadle neskutečně bolí zadek. Mají sice skvělé kožené pohodlné sedačky, ale to je vám prd platné, když vás bolí každý sval hýždí. Upřímně, řekla jsem si, že jakmile vystoupím, tak budu chodit všude po letišti, jen abych nemusela sedět. Po půl hodině jsem to ale s ohledem na můj těžký bágl vzdala, hecla si na jednu z baorvých židličem a začala psát.
Předtím než nastoupím chci ale udělat několik dřepů.

Před odjezdem

Včera jsem se dozvěděla, že letím do Minnesoty do městečka s názvem Wabasha. Rodina vypadá velice sympaticky, dokonce budu mít svůj vlastní pokoj.
Můj host táta je zástupce sheriffa, takže jsem zvědavá, jestli budu do školy jezdit policejním autem.

Škola už tam začala, takže mám trochu nervy, jaký to bude, až tam přijdu já, protože jsem zmeškala podstatnou část výuky, seznamování a podobně.

Dneska je tedy středa a v sobotu bych měla odletět. Do té doby musím ještě stihnou zařídit hodně věcí, včetně víza, letenky, balení kufrů... Vůbec nevím, co všechno si mám vzít s sebou. Najednou se mi moje oblečení tolik nelíbí, ale jsem si jistá, že si tam něco koupím.
Mám nové džíny a boty, abych měla aspoň v čem odjet.

V Minnesotě je prý hodně chladno, v zimě je tam prý jako na Sibiři, takže se mám na co těšit.
Největší strach mám ale z toho, že tam nebudu mít co dělat a že mě to tam nebude bavit, protože budu bydlet asi dva kilometry od města někde uprostřed polí, kde jsou dva sousedi a tím to končí.

Jinými slovy: přicházím do fáze, kdy se bojím každé prkotiny, ať přestupů na letišti nebo tomu, že nebudu rozumět, že nebudu dobře vycházet s rodinou, že nebudu si mít s nima co říct a tak dále. Je toho spousta a mě ještě čeká několik hodně dlouhých dnů.

Dívala jsem se na stránky školy a vypadá to docela zajímavě, moc jsem se toho sice nedozvěděla, ale vypadá to, že je tam i dramatický kroužek, tak do toho bych se i ráda přihlásila.